Zapadaní nejsme – lije. Vařím i přes Tomův nesouhlas vodu na ovesnou kaši na plynovém vařiči uvnitř v autě a neumíráme u toho. Naopak Tom se mě snaží přesvědčit, že i kupovanou mrkev můžeme jíst neoloupanou a neomytou, protože škrabku nemáme a vodu zrovna už taky ne. A taky z toho neumíráme.
Dnešní část cesty z velké části vede oblastí Jostedalsbreen Nasjonalpark a když zrovna není tolik sněhu nebo jste vybavení sněžnicemi, vedou tu desítky tras od procházkových po náročnější, během nichž jste často odměnění výhledem na (rok od roku menší) ledovce. Trpělivě čekáme, jestli v jedenáct hodin otevřou místní infocentrum a zjistíme, kam bychom v tuhle roční dobu zvládli dojít bez vybavení, ale vzhledem k tomu, že neotvírá ani infocentrum, jsou šance asi dost mizivý. Prohlížíme si ledovce na fotkách. Nevadí, budou jiný výlety!
Blížíme se jednomu z highlightů Norska, Geirangerfjordu. Průvodce slibuje smaragdově zelenou vodu a na serpentýny Trollstingen se těšíme snad ode dne, kdy jsme se dozvěděli, že do Norska jedeme. Stoupáme výš, sněhu jak na zemi, tak toho padajícího přibývá, projíždíme krajinou jak z ruský (norský?) pohádky a občas se v mlze a mracích ukazují jinak schované hory, když tu náš výhled vyruší světelná tabule s červeným nápisem Stengt / Closed. Na místech, kudy pravděpodobně vede silnice, leží dobrý metr sněhu. Shit. Ani Trollstingen nebude. Očividně nemáme zrovna dobrej den :D Trochu pochybujeme, jestli nápad vydat se na roadtrip po Norsku v prosinci nebyl z těch blbějších. Ale co. Z nejblbějších nápadů často vznikají ty nejlepší vzpomínky. Nezbývá než se otočit, vrátit se asi o 50 minut zpět, abychom na křižovatce uhnuli jiným směrem. (O pár hodin později míjíme další odbočku na Geirainger, z druhé strany. Taky zavřenou. Jsou tam teď přes zimu tedy lidi „uvěznění“?)
Zajímalo by nás, proč jsou v některých tunelech zavřené betonové brány, které se otevřou jen, když projíždí auto. Napoprvé nás to pěkně vyděsilo. Představte si, že jedete tunelem v horách, projedete zatáčkou a najednou se řítíte proti betonové stěně.
Baví nás, jak jsou tu trajekty běžnou součástí dopravy, přijedete, počkáte maximálně půlhodinu, na palubě zaplatíte za jízdenku… Žádné bookování dopředu na přesné časy, žádné ujeté trajekty a spousta hodin čekání, než se objeví volné místo na jednom z následujících (Povedlo se nám cestou z UK, no. NOACO.).
Večer nám vynahrazuje dnešní „neúspěchy“, když na noc parkujeme na vyhlídce Aksla a všechna světýlka Ålesundu nám leží u nohou.
Písnička pro dnešní den: MGMT – Kids
No Comments