August 7, Wednesday

Protože tenhle víkend byl něco, co se těžko vysvětluje bez toho, aniž byste si mysleli, že jedeme v nějakejch drogách :D

Dostala jsem od Natálky minulý týden bloček, abych si i dál dělala poznámky, co si nesmím zapomenout napsat na blog, a nemusela psát na obálky/účtenky/papírový tašky/cokoli-co-je-zrovna-po-ruce-a-jakože-normální-papír-to-nikdy-není. Tak jí poděkujte za to, protože jinak by úplně ztratilo smysl tadyto, jak máme dutý hlavy a zapomeneme všechno.

Tématem pátečního večera a následně pak celéýho víkendu byly lampy. Začalo to dost nevinně, válíme se tak v poklidu u Natálky, užíváme si každá svojí chvilku klidu s počítačem/ipadem/telefonem a internetem, když najednou vidím, jak kdyby se za oknem mihnul duch, bílá šmouha proplula rychle. Ono v tom domě pořád něco vydává fakt blbý zvuky, jak kdyby tam neustále někdo chodil, klepal a tak, umřela bych tam sama třeba strachy fakt. Takže nic divnýho celkem, prý něco takovýho vídá každou chvíli, tak jen zatahuju závěsy a snažím se přitom nekoukat ven, abych náhodou nezahlídla něco podobnýho. Bouře se žene, vítr jak blázen, slejvák.. A pak to přišlo:

“A představte si, že by tam prošla lampa…”

“Nemohl bych jít dovnitř?” (sušáku s prádlem se nechce být na dešti?)

Jenže v noci jsme se přes jednu story dostaly k tomu, že vlastně spousta věcí se kvůli mylným představám, různým nedorozuměním a podobně úplně převrátí v něco jinýho a spousta lidí třeba i umře s tím, že si mysleli, že něco nějak bylo, ale přitom ve skutečnosti to bylo úplně jinak a oni si to jen špatně/jinak vyložili. (Vím, už to začíná znít divně.) A pak se N. zeptala, jakou jsem si představila tu lampu, která měla projít kolem toho okna. Měla jsem v tom úplně jasno, taková ta trochu starodávná, tmavě zeleně nalakovaná, s šestibokou “lucernou” nahoře, rovná, né úplně extra vysoká, spíš taková chodníková… A vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, že by něčí lampa mohla být jiná. JENŽE! Ta její byla klasická z trochu staršího obýváku, s kulatým stínidlem, co si s ní svítíte jen tak trochu při koukání na televizi. Nevydržely jsme a ve dvě ráno mažem za Lůcou do druhý ložnice, odhodlaný ji vzbudit “jen” kvůli tomu, abysme zjistily, jaká byla její lampa. Taková ta vysokánská, zahnutá, co bývají u silnic. Strašně by nás zajímal nějakej rozbor toho. Když jsme si pak říkaly, jakým způsobem ty naše lampy kolem okna “procházely”, bylo to dost obdobný.. A že lampa Káti, kterýmu jsme o tom vyprávěly v sobotu, byla papírová z IKEA, asi už nikoho nepřekvapí :D

N. si po měsíci uklidila pokoj. Pyšný na ni buďme všichni. Na stěně úplně prázdný korkový obdélník, odvždycky plný pohledů, kartiček, hesel – “A tys uklidila i nástěnku, jo?” :D

Moc jsme toho tu noc nenaspaly. Zvlášní byla. Taková dost jiná. Ale taky jedna z těch hezkejch, nezapomenutelnejch. Těch nezapomenutelnejch momentů je tady strašně moc a jsem za ně fakt vděčná.

V sobotu jsme jely na výlet do Bournemouthu. Celý ráno jsme se rozmýšlely, jestli Bournemouth nebo Basingstoke, protože předpověď počasí vypadala jakože “déšť ráno, déšť v poledne, trošku míň deště odpoledne”, mluvila spíš pro Basingstoke – být schovaný v obrovským nákupním centru. Ale zaprvý kdo chce bejt celej den v obchoďáku a za druhý na takový nákupy, aby nám to stálo za to, stejně nemáme peníze. Za okny celkem slunce, dalo se v kraťasech… Riskneme Bournemouth, deštníky sice máme rozbitý z minulýho týdne, ale co. Chtěly jsme si projít město, vždycky jsme šly jen od auta přímo na pláž a neviděly vlastně vůbec nic jinýho.

Cíl první – Costa. Kofein. Toffee cooler s double shotem, protože začínám bejt imunní. Na wifi (nemáme tu žádná internet v mobilu, hodně nezvyk, ale na druhou stranu jsem za to fakt ráda, trávíme ve většině případů fakt čas společně tím, nelovíme neustále něco v telefonech, nejsme duchem nepřítomný, hezký to je!) si zjišťujeme polohu druhýho cíle, Bournemouth Ink. Fakt to jdeme  udělat prostě :D

Minulou sobotu se hned po té nastřelené chrupavce v Claire’s se bavíme o piercingách, nějak mezi řečí povídám, že prostě za mě nos uprostřed vede, že to bych fakt chtěla, že se mi to líbí dlouho. Ale nikdy jsem si nemyslela, že si řeknu, že prostě proč ne, chci to, tak si to pořídím, že se k něčemu takovýmu odhodlám. Ale ono prostě fakt o nic nejde. “Si děláš prdel, ty? Jsem myslela, že ty jsi takovej ten typ na pupíček maximálně!” (Vyšokovanej pohled.) “Jestli ty tohle uděláš, jdu do toho taky!” mě asi hodně podpořilo.

A here we go, týden na to sedíme na gaučíku v Bournemouth Ink a vyplňujem papíry. Jdu na řadu jako poslední, čekám fakt peklo podle toho, po jaký době a jak zelená vychází Natálka. Zavřít oči, zatnout zuby… mám asi štěstí na dobrý místo, není to tak hrozný, jak jsem myslela.. Jen nemusela slečně piercerce asi osumkrát upadnout ta kulička, než se jí povedla našroubovat :D Zato za prosbu o výměnu naušnice se v tu chvíli nenávidím, to mi málem vyhrkly slzy i přes pevně skousnutý zuby, týden stará, nezahojená a nateklá rána a asi piercing v průměru možná dvojnásobně silný, než původní naušnice, nic moc fakt. Ale stálo to za to, mnohem lepší. Po hodině a půl vylejzáme se třema novýma kouskama kovu v tělech, skóre septum x tragus 2: 1. Akorát na podkovičku si počkáme, s tím jsme nepočítaly. Pár týdnů do zahojení s banánkem, který mě třeba není fakt vůbec vidět, neba nás čekat!

Čekání na smrt v Bournemouth Ink, level nervozity: “Se fakt pobliju!”

Za ten týden čekání se mi ze stresu udělal ekzém na rukách normálně, trpím na to, ale z takhle absurdního důvodu jsem ho ještě neměla :D Ale co je dobrý – do večera se mi po výměně krátký nastřelený naušnice za piercing s delší tyčkou skoro zahojilo ucho, který jsem měla několik dnů nateklý, a ekzém taky téměř pryč. Fakt během pár hodin.

Na první poslechnutí milujem strašně moc I love you less and less. Osud asi, málem to CD zůstalo v obchodě.

“Prostě se vrátíš po dvou měsících, piercing v nose a místo diskárnen si jedeš indie rock. Punk!”
A ještě si chodíš po městě v tričku nad pupík. Jsou věci, kterým sama nevěřím, ale je to boží. Všechno.

Našly jsme v Body Shopu řadu s nejvíc nádhernou vůní, broskvovou. Nemohly jsme odejít vůbec prostě od toho a Natála už nevěděla, kde všude tělové máslo s tou vůní vyzkoušet, že si namazala i břicho xDDDDDD A mám vám to prej se, napsat :D Po chvilce teda následovalo velký zklamání, když se vůně nejdřív změnila na prapodivně hořkou a pak dost rychle zmizela úplně, ale sprcháč ze stejný řady je dokonalost <3

Bournemouth je jinak moc pěkný město. Taková prázdninová destinace, ale bez laciných stánků a otravných prodejců všemožných hovadinek, spíš na mě působil trochu jakože lázeňským stylem, ale zas živě, mladě. Like it.

Goin’ home.

Večer pořádáme malý grilování, který se mění v párty, která by mohla možná docela konkurovat britským teenage parties, asi jsme se přece jenom něco naučily!

Protože fišáj!

Přesně proto, že za náma jedou grilovat tři muži, roztápíme gril my.

Rajčinová vojna, aneb žijeme zdravě.

Milujem kočičí hlavy, díky kterým můžem publikovat fotky, který jsou z poloviny skvělý a z poloviny by je bylo potřeba vymazat z povrchu Země. A protože je tady Natálička fakt nádherná.

Pártymůra!

Protože My Little Pony fanclub trička, stejný oblečení a stabilní vyvýšený prostor (kuchyňské ostrůvky dostatečných rozměrů) na tancování jsou přesně to, co potřebujete k dotažení párty k dokonalosti :D 

Protože některý věci se nemají šanci vysvětlit.

Neděle ve znamení skvělýho Natálčinýho guláše, chillu v obýváku s dokonalou atmosférou, v některých případech lízání si ran z předchozího dne/večera, McD k druhýmu obědu a vytuněný pizze z krabice k večeři. Káťa má plusový body za to, jak se nechal vyhecovat k takeaway v Mekáči včetně tácu, Lůca za dešifrování smsky. “gmšp.” “Šel jsem tudy.” a Natálka za svůj vnitřní hlas xDDDDD “Bababa.” Tomu se budem smát ještě hodně dlouho. Docela s těma čerstvě propíchnutýma nosama to bylo hodně špatný odpoledne, tlemili jsme se nonstop úplně. A úsměvy bolely. Hodně docela :D

Pan Úžasný nebo pan Božský, vždyť to je skoro to samý xDDDDD

Na to, jaký nic vlastně jsme dělali celej víkend, nechápu, že z toho máme zase 260 fotek a dalších x desítek v telefonech.

Jízda českým autem na britských silnicích je hodně sick :D Fakt divnej pocit.

“No co ty seš?”
“Úhlopříčka!”

Víkend prodlužujem do pondělního rána, holky úplně na pohodu, protože jsou tenhle týden bez dětí, naopak Káťa to s odjezdem v pět, aby byl včas v Londýně v práci, zrovna nevyhrál.. Moje sedmá ještě jakž takž, i když v pondělí odpoledne jsem měla co dělat, abych rozehnala “spát, prosím!!” pocity za volantem, a myslím, že pár minut z Monsters University s dětma v kině mi asi uteklo :D

Šumák je divný slovo a krkonošský se diví, že znám “To je šumák.” Znají všichni, ne?

Půl druhý ráno, vážení. Zase. Měla bych se smířit s tím, že jestli si chci někdy připomenout, co se dělo, tak se prostě nevyspím :D Je mi strašná zima. Nechápu, odpoledne v kraťasech, naboso, dvě hodiny na to jsem klepala kosu v dlouhých legínách, velkým svetru a s čajem. Jdu si dát horkou sprchu a spát, už teď se mi nechce vstávat :D Dobrou :)