North to South #3

Dnešek nezačal zrovna úspěšně, když jsme stavěli, abysme vyplivli kokosový olej po oilpullingu, vypadl mi telefon z auta na silnici a skleněná “fólie” na displeji trochu umřela. Když jsme u toho, skleněná fólie (seženete spíš pod relevantnějším názvem tempered glass screen protector) je něco, co majitelům zejména iPhone, protože na ty bude určitě nejdostupnější, určitě můžu doporučit. Zvlášť pokud vám, stejně jako mě, sem tam něco z rukou vypadne. U mě to, ač se snažím jakkoli, není sem tam, ale spíš docela často. Jednu dobu to bývaly klíče, povedlo se mi je kolikrát upustit i třikrát, než jsem odemkla vchodové dveře, ale to je ta lepší varianta, ty to zvládnou. Od tý doby, co klíče nevlastním, je na ráně telefon, a jsem přesvědčená, že tohle byl vážně minimálně třetí případ za poslední čtyři měsíce, co fólie používám, kdy bych musela řešit výměnu displeje. Takhle je to v případě potřeby záležitost pár minut a deseti dolarů.

Zjistili jsme si doby přílivu a odlivu kvůli Split Apple Rock a vyšlo nám z toho, že ráno pojedeme až skoro na úplný sever Jižního ostrova, na Wharariki Beach. Cestou jsou na moři snad stovky černých labutí!

Když sjíždíme po nezpevněné cestě na trase, kde nám údajně 26 km bude trvat 42 minut a máme před sebou výhled takový, jaký máme… “Něco mi říká, že to bude hodně cool,” povídám a K. se usměje a pokývá hlavou.

Na parkovišti, od kterého se jde na Wharariki Beach, se krom jednoho karavanu vyskytuje páv. Očividně je zvyklý na lidi, odváží se beze strachu hodně blízko a tak trochu si nárokuje snídani, kterou si začínáme připravovat, takže si dělíme role, K. pokračuje ve vaření, zatímco já se kouskem chleba a foťákem snažím zabavit páva alespoň o pár metrů dál.

K pláži vede asi dvacetiminutová procházka po cestičce přes pastvinu, načež se před náma otevře nevídaná, neznámá krajina, pláž lemovaná pastelově zelenou vysokou trávou. Sbíháme vysokou dunu světle šedýho písku větrem ufoukaným do vlnek. V moři si kolem majestátných skal s “tunely” hrajou tuleni. Chvíli se procházíme, vítr nám fouká písek do očí a zatímco si vyklepávám písek z vlasů a telefonu po pokusech o jóga pózy, který mi K. diktuje, přemýšlíme nahlas, kolik takhle dechberoucích pohledů nám Zéland ještě připraví.

#beachyogagirl v celé svojí eleganci :D

Na to, že je pořád ještě dopoledne, jsme podezřele unavení. Svalujeme to na málo jídla předchozí den a zastavujeme se občerstvit v Collingwoodu, abysme měli sílu na Split Apple Rock. Odliv není tak velkej, jak jsme doufali, a skála je fakt přístupná jen z kajaku, jak psali na internetu, no. Moje ambice na fotku uprostřed skály jsou ale silnější než “nějaký moře”, přicházejí backpackerský dilemata – bosýma nohama to nepůjde, na to jsou kameny moc ostrý a žije na nich moc zviřátek, boty si namočit nemůžu dovolit – ok, obětuju běžecký Nike ponožky, stejně už utrpěly nějaký rány na Color Runu. Všechno to, co žije na kamenech pod mořskou hladinou mě dost děsí (říkala jsem vám, jak mě cosi kouslo do nohy o Vánoce při koupání v Timaru?), takže už jen dostat se na skálu je docela stezka odvahy. Brzo jsem zjistila, že jsem hodně přecenila svoje síly, když jsem si myslela, že mezi skalami dokážu vyšvihnout rozštěp, možná kdybych s sebou měla dva asistenty, tak by tam začínala být alespoň šance, a tak ta myšlenka na cool fotku zůstane navždycky jenom v mý hlavě :)

Backpackerský trable #2 – nechali jsme si pod autem ztuhnout tabulku bílý čokolády, která se nám úplně roztekla v boxu s jídlem a báli jsme se, že obal už dlouho nevydrží a celá vyteče mezi plechovky ratatouille, tuňáků a rajčatový polívky. Samozřejmě na parkovišti zůstala, tak docela truchlíme nad ztrátou.

Odpoledne přijíždíme do Motueky, tentokrát v trochu rozumnější čas, takže jsou otevřené i jiné obchody než 24/7 McD a čerpací stanice. Bohužel narážíme na Crystal Shop, kde mě K. se zoufalstvím v očích snad na hodinu nechává, zatímco stíhá doprojít zbytek hlavní ulice, zjistit všechno, co potřebujeme ohledně přespání, přeparkovat auto na druhý konec centra a vymyslet, co budeme mít k večeři a přidělat náhradní klíč na VaNZe. Já si po strašně příjemným povídání s majitelkou obchodu odnáším krásný nový přírůstky do svojí sbírky kamenů a dva nové oleje, jasmín a bergamot, a aww awww prostě, mám z toho radost a prohlížím si je dokola po zbytek dne.

Ještě nás dnes čeká cestování autem, noc strávíme v kempu Maitai v Nelsonu. Recenze slibují horkou sprchu, víc ke štěstí asi momentálně nepotřebujeme.

Prý jsem “beautiful person”. Řekla to tak, že mi to asi v hlavě bude znít ještě dlouho a jsem si jistá, že mě to bude motivovat k tomu, abych doopravdy byla. Děkuju.