Spali jsme ve free kempu Deer Valley v Lewis Pass a… Zima, lidi, zima! Doteď se nám nestalo, že by nám bylo v noci chladno. Dneska? Ve 3:14 (3:15 zemřeš je prostě nejblbější název filmu, co někdo mohl vymyslet, jak starý to je? Možná dobrých deset let si na něj vzpomenu pokaždý, kdy se v noci vzbudím v nějakej podobnej čas) jsem se soukala do ledových legín a mikiny, o dvě hodiny pozdějš poslepu rozbalovala spacák, abych se přikryla druhou vrstvou (neb princezny spí přece pod peřinkou).
Když jsem si před pár dny při kupování oleje v SuperCheap Auto dělala u pokladny legraci, jestli máme v autě škrabku na okna a kluci to přešli s tím, že tady přece nebude mrznout, vážně jsem nečekala, že by se nám hodila TAK brzo. A pak šmudlám zrcátko rukou a K. profesionálně platební kartou Kiwi Bank.
Promrzlýma rukama jsme ráno nezvládli nic než si vyčistit zuby a já vyfotit první jinovatkou se třpytící keř letošní zimy (tak pomaličký zrcátko ve foťáku snad nepamatuju!). Dali bysme si čaj, to víte, že dali, ale znova ven nás nikdo nedostane, musíme chvíli jet, aby se ohřálo auto. Naštěstí VaNZ topí až podezřele rychle a tak po pár kilometrech stavíme na vyhlídce, snídáme a koukáme přitom na zasněžený vrcholky hor.
Když projíždíme první vesničkou, chytnu na chviličku dvě čárky signálu a přijdou mi e-maily, kde je mimo jiné taky upozornění o první donation na pohled, udělá mi to strašně radost a K. skoro nevěří, dvakrát si čtem’ zprávu, která k ní přišla a jsme z toho dost happy.
Bavíme se dlouho o autech, protože K. stoprocentně a mě asi docela taky koupě nějakýho dopravního prostředku po návratu čeká. A děláme si legraci, že bych mohla natočit “room tour”, vlastně “flat tour” po VaNZoj. Ofis, ložnice, spíž… :D
V oficu to zrovna v tu chvíli jede naplno, píšu už pátej článek na Více barev (kterej následně Nat musí skoro komplet přepracovat, blbej den asi, no :D). Mimochodem… čtete příspěvky Číči v kleci?
Zastavujeme v Reefton, městečku obklopeném bývalými i funkčními zlatými a uhelnými doly. Westernová atmosféra, barevně natřený dřevěný obklad domků na hlavní ulici, obchody pod podloubíčkama a lidi,co nikam nespěchají. Po kávě v superútulným Reef Cottage Cafe jdeme vrátit přebytečný nepoužitý letáčky a zjistit něco do místního infocentra, které zároveň slouží i jako takový muzeum. Zatímco K. je fascinovanej modelem vodní elektrárny, která napájí celé město, a informacemi o současné těžbě zlata, mě se hodně líbí informační tabule o tom, jak významnou roli hrály ženy v době imigrace zahraničních pracovníků do týhle lokality. A líbí se nám tam oběma tolik, že se úplně zapomeneme zeptat na ty věci o Nelson Lakes, kvůli kterým jsme přišli.
Na sever Jižního ostrova jsme si už nemohli vyhradit tolik času, jako na jih, proto si pro zastávky vybíráme spíš místa, ke kterým nevede půl- nebo vícedenní trek, ale jsou snadněji / rychleji dostupná od silnice, a tak se bohužel nepodíváme k Blue Lake a budeme se muset spokojit s tím, že si uvaříme oběd na břehu Lake Rotoroa, což nakonec vůbec není zlý :)
Blížíme se Motuece, jablečnýmu ráji. Přejedem v rychlosti dva “stánky” s ovocem, než se nám podaří u dalšího zastavit. Samoobsluha v pravým slova smyslu. Moje peníze cinknou o spoustu dalších mincí na dně kovového boxu, očividně to dobře funguje. Poprvý jsem se s tímhle stylem prodeje setkala v létě 2013 v Uptonu, kde jsme s Polly chodily skoro obden k paní Lyndě (kterou jsem nikdy neviděla) pro vajíčka do takové kovové truhly, kterou měla na začátku příjezdové cesty ke svému domu.
K večeři máme kafe a pecan tarte napůl v McCafé v Motuece a po tmě (což není zas takový umění, tma jak v pytli je už v půl sedmý) přijíždíme do free kempu Uruwhenua Bridge asi 40 minut za Motuekou.
Když jsme přijeli, říkali jsme si, že dneska v noci bude líp, ale vychladl motor a vypadá to, že bude stejná kosa jako předchozí noc. K. vystříhal fotky z videí z Hollyford tracku a jsou skvělý, ne zrovna kvalitní, ale správně akční. Doplnila jsem některý z nich do článku o treku, koukněte! Vůbec jsem zjistila, že má naškudleno spoustu dobrých fotek v kameře a v telefonu a vůbec o nich nevím, musím nějaký dostat. Já jsem se probrala skrz dvě stě fotek, které mi přibyly v posledních dnech a jakmile se dostaneme k wifi a budu mít chvíli času, už možná doženu konečně všechny články z tripu tak, abych byla “v současnosti” :)
No Comments