South to North #1

Poslední dny byly hodně punkový. Pořád nám Christchurch přijde takovej jakože strašný “doma”, a pak si uvědomíme, že jsme bezdomovci s tunou věcí v japonský dodávečce.

V neděli odpoledne jsme přijeli a po krátký internetový session v knihovně jsme si začali domlouvat rande s Vildou, kterej nás okamžitě vyzvedl (“Tyvole, to jste mi nemohli říct dřív, že do knihovny chodí takový kočky?”) a ubytoval na noc u sebe doma. Hodně jsme měli všichni co vyprávět a bylo to takový pěkný setkání.

Vilda nás varoval, že dům, kterej sdílí se dvěma mladýma Zélanďanama, je trochu mess. Jsem neviděla nikdy v životě takovej bordel, přísaham. Nechápu, že takhle někdo chce žít, ale co. Jeden ze spolubydlících nás viděl ten večer. S druhým jsme se s K. seznámili druhý den ráno, když jsme se s ním kolem osmý ráno srazili ve vchodových dveřích, on se vracel domů a my zrovna byli na cestě shánět vajíčka k snídani. “Hey,” pozdravil nás jakoby nic a pokračoval dál do domu. Potkáte prostě dva cizí lidi u sebe v chodbě a vůbec vás to neznepokojí, natož aby vás zajímalo, co tam dělají.

Z pondělí na úterý jsme se jeli podívat potřetí a jestli ne naposledy, tak minimálně na nějakou dobu, do Akaroy za holkama do jejich nádhernýho bílýho domu kopci nad městečkem. Už cestou hodně pršelo a večer začal šílenej mordor, kterej pokračoval i následující den. Ledovej vítr, hodiny a hodiny padající kroupy.. Jak nám bylo dobře u krbu, zatímco v horním patře snad vážně mrzlo. V noci nás smršť krup všechny v šoku vzbudila, protože to byl rámus, jak kdyby padal dům. Asi o hodinu pozdějš mě vyšokoval ze spaní Jirka, když spadl z postele :D

Kroupy na zahradě! Mezi dozrávajícíma rajčatama, citrónama a kvetoucíma kytkama na terase.

V úterý odpoledne jsme se vrátili do Christu, abychom se sešli na večeři s Nat. Vybrala nám vietnamskou restauraci Little Star a já jsem si nad zeleninovou směsí s kuřecím masem a kešu opět zavzpomínala na Thajsko. Po večeři jsme si vyzvedli věci, co jsme u ní měli schovaný během našeho tripu po jihu. VaNZ byl rázem plnej po střechu a Jirka rád, že nemusí běžet za autem, ale vmáčkne se na zadní sedačku mezi krabice.

Ve středu dopoledne jsme si u Vildy prali oblečení, sušili ho na obrovským sušáku, který vrzal, když se otáčel v silným větru (ach, sušičko, jak nám s tebou v těhlech “v časovým pressu” situacích bylo dobře) a rozebírali / rozdělovali si všechny ty věci, co jsme měli u Nat. Neuvěřitelný, kolik se nám toho za těch pár měsíců podařilo nashromáždit. Trochu nás omlouvá to, že jsme šli bydlet do nezařízenýho domu, právě i jen to nejzákladnější, co potřebujete k žití, následný stěhování dost komplikuje. Když jsme vytahali všechno z auta, rázem se to nafouklo tak, že toho byl plnej dvorek. Plnej dvorek rubbishe. Do toho kluci měnili olej ve VaNZoj, přičemž se posunulo těsnění a snad polovina ho vytekla, takže do toho ještě zažehnávat ekologickou katastrofu. Chvílema jsem seděla mezi tím vším na schodech, sbírala síly a říkala si, že tohle by už vážně asi nebylo pro každýho.

Auto se nám nakonec podařilo vyčistit a seskládat zpět tak dobře, že máme vzadu trvale připravenou “spací plochu” a místo dvacetiminutovýho přeorganizovávání, jako to bylo při cestování ve třech, přehodíme krom surfu na přední sedačky maximálně pár drobností. A to je hodně pohodný :)

Odpoledne trávíme ještě s Jirkou v knihovně, dohnat nějaký resty v článcích na blog, hořící prácičky, posbírat alespoň trochu infa a tak nějak je čas… Objetí, plácnutí a zrovna se začíná stmívat, když já a K. opouštíme město.

Vilda v Christu chtěl zůstat kvůli dobrý práci v oboru, my ostatní jsme původně plánovali společně přesun na Severní ostrov. Jirka a Nat se každý samostatně rozhodli nakonec taky nejet. Jirka si působení na Zélandě bude snažit s největší pravděpodobností prodloužit, takže pro poznávání severu možná ještě bude mít příležitost. Já a K. víme, že náš čas tady je pevně danej a ohraničenej, protože oba už máme další plány, které na Zéland navazujou, a tomu chceme přizpůsobit i náš život tady – poznat co nejvíc :)

Jedeme nabalený v teplých mikinách stařičkým autem a skrz mlžící se okýnko vidím posh lidi vycházející z posh restaurace kousek od K. bývalý práce a na chvíli si třeba představím, jaký by to bylo, kdyby to bylo jinak, ale zase mě to rychle přejde. Jsem teď volná jako nikdy předtím, jako pták.

Je tma a vyrážíme vzhůru novým dobrodružstvím, dneska chceme dojet do Lewis Pass, ideálně alespoň k Hanmer Springs. Dokud mám signál, píšu po šílený době alespoň rodičům a pár nejbližším kamarádům, co se změnilo, co se děje, co je v plánu, už bylo hodně na čase.

Where do we go from here?