South Island Roadtrip #15

Protože už byl zase čas na sprchu, spali jsme v Lake View Holiday Camp kousek od Wanaky. Poprvý za celej trip se naskytla možnost věnovat se chvíli nějakýmu sportu a následně se umýt, vyrážíme v sedum ráno s K. proběhnout se po břehu jezera. Je zima jak blázen, ale vidina horký sprchy…

Mimochodem, viděli jste nový plakáty na Číče v kleci?

To jsem se přepočítala. Za svoje dva dolary jsem se dočkala občas dokonce vlažný vody ve vymrzlých umývárkách a byla mi zima jako fakt dlouho ne. A do toho mokrý vlasy, yay. HODNĚ nepříjemnej zážitek, ale žiju. Když pak kluci u snídaně pěli ódy na horkou vodu v jejich umývárkách a dokonce bez toho, aby museli do automatu házet nějaký peníze, cejtila jsem se ještě trochu víc ukřivděně, zatímco jsem si mnula promrzlý ruce, kterýma nešla ani držet lžíce, ale zato mi udělali snídani.

Jirka celej pobyt na Zélandě akčně pořizuje pohledy snad pokaždý, když je kupuju nebo vyrábím já a / nebo K. a teď z něj vypadlo, že neposlal ještě ani jeden :D Bych nedokázala spočítat, kolik jich za tu dobu odešlo z mých rukou!

A tak mě tak napadá… Protože já je teda posílám a posílám ráda, a protože mi často někdo o nějakej píše – a ona vždycky najde nějaká story to tell, chcete taky pohled? Protože za cenu tří těhlech mezinárodních si dokážu při troše dobrý vůle pořídit jídlo na den (a všichni víme, že priority, že…), mám takovej návrh – přidala jsem do sloupku vpravo oddělení s tlačítkem, díky kterýmu mi přes PayPal (nebo kartou přes PayPal bránu) můžete poslat libovolnou částku (pohled se známkou vyjde většinou na $3.20 – $3.80) a když připíšete svoji adresu a nějakej hezkej vzkaz, s radostí vám při vhodný příležitosti pošlu pozdrav z druhý polokoule. (A nebo odkudkoli jinud, jestli mě sledujete delší dobu, víte, že jen tak neposedím a i kdyby.. zmiňovala jsem někdy, jak těžký pro mě bylo dohnat před zkouškou Operační výzkum, protože jsem polovinu těch cvičení od 7.30 ráno strávila kreslením a psaním pošty?) A to je sakra dobrej deal, ne?

Ráno si kluci dávají ve Wanace v pekárně na břehu jezera výborný pies, jeden pepper steak a druhý s houbami, a prý jeden lepší, než druhý. Já se houbám spíš vyhýbám, takže jsem ochutnala jen ten masový a musím říct, že od týhle chvíli hodně chápu, proč zrovna na slaných koláčích Kiwi lidi tak ujíždějí.

Protože když míjíte Patagonia chocolates, dá se těžko odolat, dávám si na cestu horkou čokoládu z jejich vlastní výborný čokolády (ach, moje životospráva posledních pár dnů… ještě, že už zase jedem mimo dosah Foursquare recenzí na podniky) a chvíli na to kupujeme krásný mističky v Wastebusters – ano, museli jsme se jet jsme tři kilometry za město, protože mě baví bazary, charity shopy a antikvariáty (doteď si myslím, že mít “vetešnictví” takovýchle rozměrů a úrovně by byl sen mýho táty, asi nějakej gen), protože o naše dosavadní jsme přišli před pár dny, když se ulomilo držátko hrnce, ve kterým zrovna K. nesl umytý nádobí po snídani a tahle nehoda skončila pro veškerý naše keramický nádobí jak jinak než ztrátou života.

Slyším volání West Coast! Zastavujme se v osadě Makarora pro kávu v (jakože nemám ráda oranžovou) skvělých kelímcích a chviličku za ní u Blue Pools, řece s jezírky s křišťálově průzračnou modrou vodou. Díky obrovský hloubce přímo pod mostem, ke kterému vede krátká procházka lesem, máme ještě zpestření v podobě pár mladých turistů, kteří z tak osmi – desetimetrové výšky do vody skáčou. Kluky to taky chvíli láká, ale Jirka soudí, že po včerejším bungy to není dostatečná výzva a že radši zůstanou suchý. Silnici od té doby lemuje jeden vodopád za druhým a ze zalesněných hor se zvedají oblaka páry.

Vyběhneme se podívat k Fantail Falls, kde si každý postaví pyramidku z kamenů, což dělá jinak ne-zrovna-výjimečný vodopád zajímavějším místem, zastavujeme se na chviličku obdivovat obrovský peřeje pod Gates of Haast Bridge a představovat si, jaký by to bylo sjíždět je třeba na raftu (asi téměř nemožný), míjíme Thunder Creek Falls a spousty dalších. Když si na odpočívadle v improvizovaný kuchyni vaříme “restaurant quality” pozdní oběd, fotí si nás partička Japonců :D

Mizíme ze zamračených hor, na pobřeží se obloha roztrhá v podvečerní jasno a modro, a v Haast, kde najíždíme na Glacier Highway, je obrovská duha. Skoro dva týdny jsme se drželi Southern Scenic Route, která končila před Queenstownem, tak je milý zas vědět, po čem jedem :) Zastavujeme se na vyhlídce Knight’s Point, kde si taky vybíráme dnešní cíl, místo, kde budeme kempovat. Vybíráme, no – spíš horko těžko hledáme, ono na výběr není, ale freedom camping spot na pláži kousek od Fox Glacier zní až na údajný množství všudypřítomných sandflies celkem jako výhra.

Uuuuhuu, málem jsme nabourali teď orla!

Ať jedeme úplně po pobřeží nebo víc vnitrozemím, půl hodina před západem slunce je nádherná. Mraky jsou jak kdyby je někdo namaloval, pára stoupající z lesů je místy zbarvená tak, že to vypadá, jako by v lesích hořelo. Na jedné z kamenitých pláží, kde moře přináší relativně velký oblý bílý kameny, na ně lidi denně při sledování západu slunce píšou vzkazy a nechávají na jednom místě.

S kempováním nám dneska dávají docela zabrat, hororová situace #348. Jezdíme po nocích po nezpevněných cestách kilometry a kilometry lesy a bažinami, místy, kde bych se sama seriózně zbláznila strachy, a lampičkou si svítíme na mapu, za kterou na Zélandě vážně díky, díky, ještě, že nás něco osvítilo a za těch 30 dolarů jsme si ji koupili, určitě mi nebude líto dalších tří pětek za stejný atlas Severního ostrova, když bude potřeba. Krom toho, že nás zavedl na zajímavý místa, který jsou v něm vyznačený, nás fakt hodněkrát docela zachránil od bloudění. A že tady jedno blbý odbočení může znamenat fakt HODNĚ času. Pokračujeme kolem historickýho hřbitova horníků a maličkýho domu nějakýho pána (po beze srandy 20 kilometrech NIČÍM), co kouká na televizi a ze silnice je vidět, co sleduje. Kdyby v tom obýváku zrovna někoho stahoval z kůže, tak nevím.

HA! První živej possum, kterýho vidím, hnedka vedle silnice! Prý škoda, že nebyl přímo na ní, že by měl K. splněno. Tady je totiž do záchrany původní faunu zapojen každej – pro nás hodně zvláštním zákonem je daný, že pokud je možnost srazit autem possuma, člověk je povinnej to udělat. Possum (vačice?) je takový celkem ošklivý zvíře velikosti zhruba dospělýho králíka, který sem bylo zavlečený, extrémně rychle se množí a nemá tu přirozenýho nepřítele, zatímco vesele likviduje populace místních, hlavně nelítavých, ptáků a další zvířeny. Prý jsou prolezlí nemocema, proto se nedají ani lovit pro maso. Jejich kožešina se ale vykupuje a srst v kombinaci s merinem (ovčí vlnou) se používá na pletené rukavíce, čepice, občas ponožky, šály nebo i svetry.

Zdá se skoro nemožný, že se nám chýlí ke konci třetí týden na cestě.

Where you will be waking up tomorrow mornin’?

Po půl roce jsem si konečně našla po cestě chvíli na to, abych si vyměnila nějakou hudbu v telefonu a poslouchali jsme proto třikrát dokola almum Far Too Young To Die od Panic! At the disco, což mi připomnělo, že jsem nikdy nenapsala o našem nasty výletu do Berlína.. A tak mě napadá – Ter, nechystá se nám něco zajímavýho na podzim někde v dosahu?