February 17, Monday

Měla přijet v pátek. A v pátek byl Valentýn, že, proto čekám na nádru se srdíčkovým balónkem, největším kýčem, kterej jsem cestou dokázala vymyslet a sehnat. Ale přišlo mi to celkem cute. Že vyleze z podchodu ověšená krosnou a  kabelkou  a ještě u toho ponese živej tulipán, to jsem fakt nečekala <3 Lidi na nádraží netuší xDDDDDD Máme už asi tři měsíce v plánu večeři a ještě si měníme rezervaci na dřív, v pět na jídlo, abysme byly v osm doma. Osmá ranní bohužel byla rozhodně blíž, než ta večerní. Dokonalý burgery v Arts Café, nenápadně sledujeme všechny páry okolo nás a fandíme pánovi, co čeká snad tři čtvrtě hodiny s červenou růží (nakonec mu slečna přišla, ale bylo to napínavý!). Slibuju ještě jeden drink v casinu, protože tam N. měla být už před rokem a půl a od tý doby jí to nikdy nevyšlo. Ne, že by o něco přicházela, ale chtěla ho “zažít”.  Jenže potkáváme lidi, další lidi a najednou je půlnoc, Pagi, procházka, vyhlídka, skoro doma už jsme, a pak zase nejsme, vinárna a valentýnská párty, Micky, Ponorka a drsnopárty, bohužel poslední zastávka v kebabu opět a domů nad ránem. Aha, no.

Trapka z Trutnova a “Na severu Čech nemaj’ dech,” Pagi perlí.

V sobotu nevíme, jestli strašně chceme nebo strašně nechceme jet do Soči. Jedeme nakonec, Tomáš nás bere autem, což je ještě lepší. Policie na koních v McDrive.

“A objednávali něco i pro ty koně, nebo jen pro sebe?”
Prý jen pro sebe, jestli to chcete taky vědět.

Sice sportoviště tajou, všude je spousta vody a bláta, s tím nikdo nic nenadělá, ale přijde mi to sympatický a má to hezkou atmosféru. Muselo to stát neuvěřitelných peněz, ale lidi si to užívají a myslím, že je fakt milý, že přijdou snowboarďáci udělat show lidem, že má veřejnost takhle možnost být blízko vysílání. A tak.

Protože některý ženy umí číst v mapách.

Nejvíc z celýho výletu jsme si ale rozhodně užili strom cestou k autu. Nemám vůbec tušení, jak se to stalo, ale na dvacet minut jsme absolutně zapomněli, kolik nám je… A lezli po stromě. A věšeli se za nohy. A ani těm policajtům v pozadí to nevadilo. Úplně na chvíli nevnímáte, že běží čas a že máte na kost zmrzlý ruce i prsty na nohou, protože conversky a únor.

Kdo uhodne, co děláme na týhle fotce, má u mě velký bezvýznamný plus :D Ne, umím teď dělat diplomy, asi i diplom bych udělala! 

Ninja! 

“A tys byla někdy na Okoři?”
“Ne.. Proč?”
“No, žes minule po mě chtěla, ať se naučim tu písničku, že si ji zazpíváme…”

A pak prostě stojí na kraji silnice pán od nějaký konkurence Family Frost, vy chcete zmrzlinu, zastavíte, koupíte si jich 15, protože po míň se neprodávají a zapomenete na ně v mrazáku. Se stává i v lepších rodinách.

Koukáme na třetinu hokeje doma a na druhý dvě s klukama ve Zlončicích, rychlej přesun během přestávky. Rozebíráme s Jiřím zaseklej Zenit E, čímž přicházím o většinu do tý doby vyfocených snímků, ale foťák žije. On asi přežije kde co, to je pravda. Jen poučení pro příště – režim bulb nezkoušet. Zasekne se to znova.

“S tím i kdybys upadla, tak to spíš udělá kráter do země, než aby se to rozbilo.”

A zase rychlej přesun domů, jsme úplně hotový, čerstvej pražskej vzduch udělal svý. Chceme koukat na Musíme si promluvit o Kevinovi, ale po patnácti minutách to vzdáváme, protože minimálně pět minut už jsme prospaly.

“Ještě, že jste nepřijely barákem.”

Protože Sněžka je daleko a protože na Sněžce už jsme byli hodněkrát, nedělní plán zní: Milešovka. Taková poloviční Sněžka. Zato terén by mohl směle konkurovat! Bahno po kotníky, spadaný stromy nebo deseticentimetrová vrstva ledu, vyberte si. A nebo taky všechno dohromady. Myslím, že pádu se neubránil ani jeden z nás, jak čuníci jsme se vrátili. Znova zničený úplně, computer kids na vzduchu, proč tohle děláme. Ale vnitřně se pak člověk usmívá.

Jsem za Zenitem. Doslova.

Fotky z Milešovky jsou od Káti a Jirky, tak jim hromadně poděkujme za to. Já jsem tentokrát nechala pětitisícovku napospas autu, protože mi přišlo úplně jako magořina, abysme si nesli v pěti lidech pět záznamových zařízení, ale byla jsem z toho pak celou dobu nervózní, nemůžu to dělat prostě asi. Nosila jsem si teda v ruce tu cihličku, Zenit půjčenej od Jirky, jenže mi zbývalo asi šest snímků na filmu, to si člověk musí hodně rozmýšlet. Ale to zase až příště :)