3 months, baby

Dnes to je přesně tři měsíce od odletu z ČR, což z tohohle výjezdu dělá zatím nejdelší v mým životě. Chtěla jsem nějaké shrnutí napsat už po měsíci, pak po dvou, ale nějak jsem to nezvládla, ale teď, když už se nemůžu vymlouvat na to, že to toho nenáviděnýho layoutu už nedokážu psát, toho je tolik, že jsem kňučela, že nevím, jak začít.

“Napiš prostě, jak tam žijete,” je rada nad zlato :D Zejména z Plurku pak padaly požadavky na články s informacemi, cenami a podobně.. Tak pár postřehů alespoň?

O BYDLENÍ
Po první noci ve čtyřech lidech v osobáku a následujících šesti v hostelu, kde se nám povedlo vychytat čtyřlůžkový pokoj a udělat si tam dost sympatickou základnu (btw Foley Towers na Kilmore Street v Christchurch doporučujeme všema deseti, krom absence free wifi, což je tu úplně normální, se nám tam žilo hodně fajn, bylo tam čisto, dvě veliký kuchyně, domácí atmosféra, perfektní staff…) se nám povedlo sehnat bydlení. Nejdřív jsme přemýšleli o pokojích, ale přitom nás nějak napadlo, že proč bysme neměli rovnou domek. Procházeli trade.me, ale když už nějaký dům splňoval alespoň trochu požadavky na cenu, lokalitu a nebyl to úplnej mess, byl k nastěhování nejdřív za měsíc. Měli jsme trochu tušení, jak to chodí s pronájmy v UK, kontroly bankovní historie, dokazování příjmů, zvlášť jako cizinec? A my tu deset dnů na území státu, bankovní účet ještě ani nezaloženej.. Ale při telefonickým zjišťování informací o jednom pronájmu mi pán řekl, že žádný dokumenty by eventuelně nepotřeboval a díky tomu jsme dostali odvahu vyrazit po realitních kancelářích.

Měli jsme asi trošku výhodu ve složení skupiny, dvě holky a dva kluky si prostě automaticky vyložíte jako dva páry a dva mladý páry působí líp, než banda kamarádů. Tak jsme si v realitce sedli vedle sebe na střídačku, v kolonce “zaměstnání” upřímně na radu mladý realitní makléřky “seeking job” a za pár minut jeli na prohlídku. V nově zrekonstruovaném dvoupodlažním 3+1 s malou zahrádkou a garáží ještě pán dokončoval nějaké práce v koupelně, my jsme si večer plácli s makléřkou a za pár dnů se stěhovali.

“Máme nulovou toleranci zpoždění se s nájmem, pokud tohle si ohlídáte, všechno je v nejlepším pořádku.”

A to je všechno prostě. Platíš, tak jsi v pohodě. Žádný podezřívání, vyhledávání problémů předem… Nemají důvod.

Problém ale bylo vybavení. Sehnat alespoň trochu vybavený dům k pronájmu je mission impossible, ale shodou okolností realitní makléřka je zároveň majitelkou domu, kde bydlíme, a domluvili jsme se na o trochu vyšším nájmu za to, že nám pořídí postele a my se postaráme o zbytek.

Složili jsme kauci ve výši čtyř týdenních nájmů (4x$440), zaplatili poplatek za zprostředkování, který měl být roven taky jednomu nájmu, ale chtěli po nás jen $300, první nájem ($440) a za pár dní jsme se stěhovali. Díky nájemní smlouvě taky nebyl nejmenší problém s “proof of address” při následném zakládání bankovních účtů.

“Have you already decided who’s having the bigger room?”
“Girls!”
“Doprdele, jsem to prokecla,” prolítne mi hlavou snad ještě než to dořeknu.
“I though you were two couples..”
“Well.. There’s no need to spend every second together.”
“You know what? That actually sounds like a really good idea.”

Nakonec na nás v den nastěhování čekal i stůl se židlemi. V pokojích jsou vestavěné skříně, provozuschopnou kuchyň a koupelnu považuju za běžné asi v každém domě / bytě k pronájmu. Místo gauče jsme si koupili další matraci a alespoň malou skříňku na odkládání věcí jsem dostala zadarmo u charity shopu a během dvou odpolední nezaměstatného člověka zrenovovala tak, že i Meďák snad vzal zpět svoje: “Tyvole, máme v autě něco tak nechutnýho, že tos ještě neviděl.”

Věděli jsme, že než se nám povede najít práci, budem muset žít hodně on budget. Neměli tušení, že to bude mnohem horší, než jsme si mysleli. A zařídit dům není zrovna levná záležitost, že. Nejzákladnější vybavení jako talíře, příbory a french press jsme nakoupili narychlo ve Warehousu, novou varnou konvici jsme si přivezli z “take it, it’s free” krabice v hostelu, peřiny, povlečení a hrnečky se nám povedlo sehnat ve strašný slevě v Briscoes, který nám doporučil někdo na ulici, jestli si dobře vzpomínám, protože silný řeči o tom, že budeme spát ve spacákách, nás rychle přešly. Ruční vysavač, žehličku, hrnec, zapékací mísu / pekáč obracečku, formu na koláč a pár nějakejch dalších bordýlků jsme pořídili dohromady za $10 na výprodeji na výletě v Akaoře. Bednu s pár talíři, hrncem #2 a skleničkami na víno jsme dostali od souseda z toho domu, kam nám pravidelně jezdí dělat show policejní zásahovka a menší plynový gril od druhého na základě našeho inzerátu na poštovní schránce, co by se nám jakožto nově přistěhovaným hodilo :) Škoda, že jsme neobjevili o pár dnů dřív kouzlo charity shopu, co máme o dva bloky dál, ušetřili bysme na nějakých věcech. Ale i tak jsme tam našli nějaký věci, kterýma jsme obohatili naši domácnost, třeba hrnec #3. Pořád se nám občas hoděj plastový příbory, který Meďák aktivně nasbíral při všech cestách letadlem, sem tam se někdo nají z plastový krabičky lžičkou od frozen yogurtu, ale to už k tomu tak nějak patří :)

Zbývá elektřina a internet. Vzhledem k tomu, že si dům pronajímáme zatím na 4 měsíce se trochu náročnější sehnat dodavatele, se kterým nemusíte podepsat smlouvu minimálně na rok a služby jsou tak pravděpodobně o něco dražší. Elektrickou přípojku od Meridianu se mi podařilo vyřídit do druhýho dne po telefonu, bez závazku, jen s připojovacím poplatkem $50, to byla ta snadnější část. Na připojení k internetu jsme i s vlastním modemem/routerem čekali tuším 11 dnů. Slovy jedenáct. Fakt. A né, že by se čekalo, než někdo přijel, prostě 11 dnů trvalo, než to v Compassu nastavili. A to jsem to urgovala ob den, protože pracovní skajpy přes mobilní data 1 GB za $20 se mi moc nelíbily. Ale je neomezenej (jo, fakt můžete mít v roce 2015 doma ADSL s FUP), bez závazku a funguje stabilně. Za $80 měsíčně, co víc si přát.

První měsíc nám tu byla neuvěřitelná zima, ale na to nás připravovali už známí při zastávce v Blenu. Domy prostě netěsní a i když přes den v listopadu bylo občas na kraťasy, večer jsme se tu klepali v mikinách pod peřinama a ohřívali si ruce o hrnky čaje, který chladly závratnou rychlostí. Párkrát jsem spala v mikině, spacáku a přikrytá peřinou a nebyla to moc sranda.

Jsme tu teď něco přes dva měsíce, takže domeček jsme si v rámci možností zabydleli. Snažíme se vší silou neshromažďovat nic nad rámec nezbytně nutnýho, ale už teď je nám jasný, že jestli se budem chtít někdy přestěhovat, ani dvě dodávky by nestačily. O garáži nemluvě, do-it-yourself projektíčky si žádaj tu brusku, tu pilku, tu dvoumetrovou polystyrenovou / dřevotřískovou / překližkovou desku, tu omylem přijedete z bazaru, kam jste se jeli podívat na přímočarou pilu na kole, tu vám při koupi nových pneumatik na auto starý nacpou do kufru a zjistíte to až doma… Proč se mi zdá, že brzo budem parkovat na ulici?

Bydlíme s Nat za dveřmi s nápisem “the drawing room, graphic designers bitches to hire” vystříhaným z tašky z Drawing roomu, našeho nejoblíbenějšího obchodu (papírnictví a výtvarný potřeby <3) a našeho letáčku na grafiku, kterej nefungoval. Na sprchovým koutě za dveřma s cedulkou “wi room” (taky z draWIng ROOM) je směrem do sprchy nalepený vzkaz “Ty nohy, pyčo!”, protože koho baví mít neustále mokrý ponožky z potopy před sprcháčem, v obýváku máme každý měsíc nový ručně načmáraný kalendář na á trojce ve zlatým rámu, kterej jsem našla na ulici a ve skříni velkej obraz jelení lebzy, kterou namalovala Nat a nemáme ji kam ji pověsit, než ji prodá.

Po večerech už sice moc nezpíváme s kytarou, ale pořád mnohem míň než dřív sedím u počítače až do chvíle, než upadnu do mdlob a díky tomu, že jsme už přijeli jako skupina kamarádů, žijeme tak trochu víc rodinně, vaříme si společně jedno teplý jídlo denně, společně večeříme, nepereme si odděleně každej svý poloprázdný pračky, trochu víc si povídáme a nějak tak trávíme čas společně nejen fyzicky, ale i duchem.

Jediný, na co jsem si pořád nezvykla a asi jen tak nezvyknu je to, kolik času prostě zabere péče o domácnost a nějaký udržování domu / jídla / všudypřítomnejch věcí / prádla v životaschopný normě. Vím, že to zní jak od rozmazlenýho fakana, ale pořád jsem překvapená z toho, jak moc musím fungovat proti doma nebo proti baru, kde byla práce a v jistejch obdobích škola prostě absolutní prio, když už se podařilo ušetřit hodinu, bylo lepší ji strávit v posilce nebo běháním, nádobí mohlo počkat dva dny, dokud už VÁŽNĚ nebylo žádný čistý a jídlo se vařilo dole v Iluzích a když už nevařili, tak to jistil T-Box. Žije nás tu teď pět a není možný prostě po sobě nechávat bordel, protože ho po vás vždycky hnedka někdo uklidí, ale tak nějak se očekává, že to brzo uděláte zase za ostatní vy. A jestli ne, tak vám to je stejně blbý, žejo. Logicky.

Měsíce strávený s klukama v baru byly taková hodně mírná příprava, takovej přechodnej stupeň a trochu víc punk. Bar mi trochu chybí. Ale mám hodně ráda náš domek tady, i když angličtinu si rozhovory se spolubydlícíma v tomhle czechhousu zrovna nevylepšíme, jsem ráda, že můžeme bydlet všichni společeně. A o to víc když občas zahlídnu, jak tu bydlí / přežívají jiní cestovatelé.

To be continued!