3 months, baby #3

K. začal sepisovat nějaký body k naší cestě úplně od začátku, takže teď už kolikátej večer vzpomínáme a už se prokousal až k příjezdu do Christchurch, takže jestli to někdy fakt sepíše a publikuje, což by bylo boží a věřím, že to zvládne, vyplnila by se spousta děr, který jsem tu nasekala já. Ale mám alespoň třetí a poslední část mých postřehů o životě na Novém Zélandu.

O JÍDLE, VZHLEDU A ŽIVOTNÍM STYLU
Myslím, že Zéland mají lidi často spojenej s přírodou (jak jinak) a tím třeba i zdravým životním stylem. Nowayyy. Zélanďani milujou junk food a hlavně sladký. Sladkosti, sušenky, tunu cukru ve všem. Dokonce se někdy stane, že když nekřičíte, že bez cukru, automaticky vám osladí kávu v kavárně (černou ne, ale flat white, cappuccino…) Ew.

“Přinesli jsme nějaký sladkosti z pekárny, jsou úžasný, pojďte si dát.”
“Achjo, já se snažim nejíst sladký…”
“Ježiš, proč?”
“Tak jako – není to zdravý a nejsem zrovna nejhubenější.”
“Co? Vy všichni Evropani jste tak malí a skinny!”

Oni jsou obrovský. Se svýma cca 169 cm nejsem zrovna drobek, řekla bych, že to je přibližně průměrná výška v porovnání s lidmi, které vídám. V Čechách není úplně výjimka potkat kluky / muže stejnýho vzrůstu nebo i menší, žejo. Tady jsem snad nenarazila na chlapa, který by nebyl minimálně o hlavu vyšší. Celkově mnohem mohutnější. Tlustší. Málokdo tu na sobě maká. Samozřejmě jsou tu lidi, kteří sportují. Ale rozhodně víc (jakože vážně převahu) tu potkáte těch, jejichž představa volnýho času je gauč, telka a sáček chipsů. Ale očividně je tu standard o dost jinde a lidí s postavou, kterou bychom my zhodnotili jako “fajn, ok, normální” tu je menšina.

Kiwi muži jsou charistmatičtí a celkem pěkní. Zélanďanky hodně hooodně výjimečně.

O JAZYKU
Angličtina tu je hodně jiná. Ve škole jsem slýchala americkou, na britskou jsem si zvykla, ale zélandská dává zabrat. Psala jsem v nějakém z prvních článků, že prostě místo “e” vyslovují “í”, takže se počet slov, která znějí stejně, se násobí. A hlavně teda matou tím, že znamenají něco úplně jinýho, žejo.

K tomu má hezký video Nat. Protože se nám nepovedlo najít na youtube prostě žádnou nahrávku, která by nám připadala dostatečně vypovídající, zkusila sehnat vlastní. On to zkazil, protože taky se snažil mluvit co nejzřejtelněji (takže zas nic), ale proběhlo tam něco ve smyslu:
“Joshi, jakej je muj oblíbenej alkoholickej nápoj?
“Beer.”
“Hele, a jak se jmenuje takový to velký hnědý chlupatý zvíře, co žije v lese?”
Po tom, co mu vysvětlila, že nemyslela “moose”, zkusil “bír”. Jakože fakt. Úplně stejně vyslovený. Hlavně, že nám to ve škole omílali milionkrát, žejo! 

Oblíbený typický slovní spojení jsou “sweet as”, jakožto “that’s fine” a “no worries” ve významu “bez problému” spíš než “bez obav”. “Do you like it?” jsem snad ještě nezaslechla, jedině “Are you happy with that?”

O KÁVĚ A KAVÁRNÁCH
Nikdy jsem nemyslela, že jsme národ kavárenskej povalečů, ale očividně jsme. Kavárenská kultura tady je úplně jiná než v Čechách. Zatímco u nás do kaváren utíká spousta lidí s prací na počítači, knížkou nebo se i soustředit na učení, tady kavárnou každý spíš proběhne, laptop jsem tu zahlídla tolikrát, že bych to spočítala na prstech jedný ruky. Určitě to je způsobený i absencí veřejných wifi sítí, který tu rozhodně nejsou standardem, a svoje dělá taky otevírací doba. Christchurch žije přes den. Zatímco jsem z domova zvyklá, že “centrum” našeho města ve všední dny připomíná kolem oběda město duchů, tady jsou ulice plný lidí, což doteď nechápu. Kavárny pak v 98 % případů zavřou v čase od 15.30 do 17.00 a čau. Nevím, já do pěti pracuju a… Jako asi všichni pracujou minimálně do pěti, ne? A miluju chodit na kafe a fakt asi spoustu údajně dobrých kaváren tady nebudu moct navštívit, protože jejich pracovní doba nikdy nepřesahuje moji. Ale nikomu to nepřijde divný. Jen z mýho hobby objevovat a zkoušet nový podniky nějak extra moc nezbylo :D Ale ono tady stejně na FourSquare je toho minimum, takže… Ano, vítejte na Zélandě :D

S šéfem jsme přišli na jeden z možných důvodů těch provozních hodin. Lidi tu hodně chodí do kostela a i když se mi tomu nechce snad ani věřit, on se svojí rodinou a údajně spousta dalších lidí chodí do kostela denně. Že prý tam potká spoustu přátel a třeba právě proto teda nemají potřebu se v pozdních odpoledních a večerních hodinách potkávat v kavárnách?

Málo lidí si tu vychutná dobrou černou kávu, tady letí “lattéčka” a flat white. Jak už jsem zmiňovala, sladký je jejich. Sirupy, zmrzlina a ještě osladit. Yum! A muffin, sušenku nebo dort k tomu.

O TECHNOLOGIÍCH, ELEKTRONICE A IT
Manažeři se tu pyšní nablýskanýma Blackberry a na celým Jižním ostrově nenajdete jediný Apple Store. Nabíječku na tablet vám doporučí nechat si přivézt od známých, protože “tak tohle se tady ještě dlouho prodávat nebude”, bez záštity zaběhlýho studia s officem ve městě si se zaměřením typicky grafika / webdesign / copywriting / online marketing moc neškrtnete, protože ve schopnosti a výhody freelancerů se tu zatím moc nevěří a Facebook tu jako marketingový nástroj ještě nechápou. Můj šéf, marketingový ředitel, povídal, že počítač ke svý práci používá posledních přibližně pět let, že předtím v tom moc neviděl smysl. Tady by se dala udělat díra do světa, kdybyste někdo nevěděl, coby :)

O POČASÍ A PODNEBÍ
Říkali, že když má člověk trochu štěstí, zažije tu všechna čtyři roční období během jedinýho dne. Potvrzeno! Počasí se mění z minuty na minutu.

Řekla bych, že nejteplejší letní dny jsou srovnatelné s našimi v ČR, ale takových není moc a už vůbec ne v řadě za sebou. Slunce tu pálí mnohem víc, ale zároveň vzhledem k blízkosti moře tu hodně fouká vítr. Mažu se padesátkou a moje pihy mají stejně pré.

Kiwi lidi jsou neskutečně otužilí a už v listopadu, kdy my jsme tu navlíkali tři vrstvy, jsme Kiwáky idetifikovali podle kraťas a často absence bot. Někdo chodí místo v botách v ponožkách z ovčí vlny, někdo bos.

O RECYKLACI
Recyklace jak odpadu, tak věcí, tu je úplně někde jinde. Stejně jako v Británii se odpad třídí na recyklovatelný, nerecyklovatelný a bio, takže tři popelnice před každým domem a když máte něco špatně, nevyvezou vám ji.

Až neuvěřitelně se tu točí i věci a oblečení. Bazary, zastavárny, second handy a charity shopy na každém rohu, inzertní vývěsky, internetový portály a skupiny na FB, do toho víkendové blešáky a občasné garage sales… Když člověk stihne otevíračku, dá se pořídit spousta vybavení domácnosti a oblečení za pakatel, široká nabídka sportovního vybavení, mezi kterým se při troše pátrání dají najít taky fajn dealy. Naopak třeba co se týče nářadí, přišlo nám vždycky, že ta úspora je vzhledem k opotřebení tak malá, že se spíš vyplatí investovat do nového.

Lidi jsou naučení tu ještě-alespoň-trochu-použitelné věci, které jim nestojí za snahu prodat, nechávat před domy, aby si je mohl ještě vzít a upotřebit někdo jiný. “Recyklaci” věcí, takovéhle to předávání z ruky do ruky, jsem v takové míře nepostřehla nikde jinde.

O SILNIČNÍM PROVOZU
Řídí se klasicky nalevo, automatické převodovky hýbou světem, benzín tu byl ještě nedávno levnější než u nás, nafta stojí o něco málo víc než polovinu ceny benzínu, ale zase si musíte na poště předem předplatit ujeté kilometry, takže ve výsledku to o moc výhodnější není.

Málokdo vám v autě poděkuje za to, že ho třeba pustíte nebo se kvůli němu jinak omezíte, to mi třeba proti UK chybí hodně, tam to je zas extrémní v opačným smyslu a proto bych to tak nějak čekala i tady, protože jinak je těch podobností patrných fakt až podezřele a překvapivě hodně. Policejní hlídky tu fungují minimálně, radary jsme potkali snad dva a i přesto lidi jezdí podle pravidel a oranžovou prosvištíme snad jedině my, když jedem pozdě do práce. Oranžová na semaforech problikne jen ve “směru” zelená-oranžová-červená, zpátky z červené skočí přímo zelená. Naopak bezohledně se z mýho pohledu chovají řidiči například když odněkud vycouváváte, místo toho, aby počkali, objíždí a cpou se všude možně i nemožně.

Na kolo jsou povinné helmy a celkově se tu víc dbá na bezpečnost, řekla bych, že tu legislativa třeba mnohem víc upravuje bezpečnost práce.

O TOM, PRO CO JSEM NEVYMYSLELA NADPIS
Strašně tu je takovej ten UK style dodržování pravidel. Všechno do puntíku a přes nic nejede vlak, a čím míň to je logicky odůvodnitelný, tím líp.

Na alkohol tu platí klasický “mohlo by ti být pod 25, připrav si pas” a s jiným dokladem to neukecáte. Ani ve třiceti.

Voda z kohoutku je tu pro všechny zdarma, zato balená stojí dost i v supermarketech – často je dražší než “značkový” limonády.

Pet se ptala na ceny, čekala bych, že asi hlavně třeba jídla? To je takový porovnatelný.. Mám problém trochu v tom, že absolutně nemám v hlavě takovou tu automatickou představu, kolik co stojí v korunách. On novozélandský dolar totiž odpovídá dost přesně polovině britský libry a tak když už něco porovnáváme, ačkoli jsme se od toho dávno docela odprostili, tak s cenama v UK. Ale aspoň zkusím něco. Je tu samozřejmě dráž, čekala bych spíš kvůli tomu, že se toho strašně moc dováží. Překvapivě ale výrazně dražší je tu třeba ovoce a zelenina, od oka paprika $1.69 / ks, okurka $1.89 / ks, rajčata $2.99 / kg, jablka $3.99 – 6.99 / kg, meruňky $7.99 / kg, cukety $6.99 / kg. Takže se mi běžně stane, že zeleninová příloha k masu vyjde dráž, než samotný kvalitní maso. Naopak co se tu teda dá sehnat v úžasný kvalitě za fajn peníze je hovězí, chuťově absolutně neporovnatelný s tím, co koupíme v Čechách, ty krávy se na těch loukách tady fakt usmívaj’. Mleté za $8.99 / kg, steaky pak třeba od $11.99 / kg. Kuřecí a vepřové je dražší, což je z našeho pohledu nezvyk. Nevím, jak to je s ovcema, těch je na loukách i v regálech spousta, ale na to ani nekoukám, protože mě se zvedá žaludek jen z představy toho specifickýho zápachu toho masa. Na svý si přijdou milovníci mořských potvor, takoví ti chlazení humři, co si pamatuju z Makra třeba kolem osmi stovek, se tu dají koupit v každým supermarketu kolem $15. Levně koupíte takový ty klasický shit věci, co koupíte levně i u nás – tousťáky, fazole v konzervách.. Přežít se na tom dá, ale to nechcete. Půlkilová kostka másla v akci (pořád je v akci) stojí $3, nesolený je o něco dražší. Dvoulitrová lahev mléka stojí stejně a stejně i litr sojovýho nebo bezlaktózovýho mléka. V každém obchodě se najde oddělení bezlepkových potravin a bezlepková jídla a dezerty nabízejí i všechny restaurace a kavárny.

Jestli vás zajímá něco víc, určitě zeptejte konkrétně, ráda povím, když budu vědět. Já o tom takhle zas tak nepřemýšlím a snažím se nějak neporovnávat, protože to akorát vede k tomu, že by pak člověk byl naštvanej asi, i když vzhledem k místnímu finančnímu ohodnocení v práci jakoby bezdůvodně.